Josef a František Seidel

Josef Seidel (německé národnosti) se narodil 2. října 1859 v obci Hasel na Děčínsku v rodině brusiče skla. Po vyučení fotografem vandroval jako fotografický pomocník v Sedmihradsku, Uhrách, Čechách a Rakousku. Dva roky pracoval také ve Vídni u firmy, která vyráběla fotografické desky.

Roku 1887 byl Josef Seidel v Prachaticích a tehdy zřejmě pořídil první krajinářské fotografie Šumavy. V roce 1888 se stal vedoucím českokrumlovského fotoateliéru Gottharda Zimmera (1847—1886), který po smrti fotografa vedla jeho manželka Karolina. Po dvou letech fotografický ateliér v zahradě domu v Linecké ulici č.p. 64 převzal.

Všestranný a talentovaný Seidel brzy dosáhl značných úspěchů a věhlasu. Vedle portrétování, jemuž se věnovala většina fotografů, se Seidel soustředil na fotografování krás Šumavy, a to po všechna roční období. Patřil k průkopníkům lyžování a k prvním fotografům, kteří za svými motivy jezdili na lyžích. V létě zase využíval ke svým cestám bicykl a později i motorové kolo. Od roku 1905 začal Seidel ke svým výletům na Šumavu používat motocykl Laurin-Klement (čtyřtakt s 6 FS při 500 ccm), což jeho cestování značně urychlilo.

Roku 1891 začal ve spolupráci se slezským fotografem Adalbertem Rehnertem kopírovat své záběry také na diapozitivy (formátu 8 x 8 cm). Později se diapozitivů, z nichž některé byly mistrně kolorovány, využívalo také k přednáškám.

V téže době vytvořil první panoramatické snímky, kolem roku 1920 např. panorama Šumavy jako leporelo skládající se z 28 záběrů. Na mistrovském záběru z Kleti se mu podařilo zachytit i vzdálené vrcholky Alp, tyčící se za Šumavou.

Seidlovo významné experimentátorské období započalo s užíváním autochromu, první v praxi rozšířené techniky barevné fotografie. Josef Seidel patří k prvním profesionálním fotografům u nás, kteří techniky autochromu použili k vydávání barevných pohlednic, z nichž nejstarší byly možná vydány již roku 1910.

V této době měl již Josef Seidel při svém fotografickém závodě prosperující vydavatelství, které vydávalo v různých formátech jeho fotografie – pohlednice v nákladu od 100 do 1000 ks od jednoho záběru. Největší úspěch měly prý pohledy ze Spičáku a šumavská jezera. Je charakteristické, že do negativu byl často vkopírován i text s popisem námětu a signaturou fotografa.

Roku 1905 byl přestavěn dům s ateliérem, jehož podoba se zachovala do dnešní doby. Dům se tak stal zcela ojedinělou technickou a kulturní památkou. Přístavba domu byla možná dárkem ke sňatku, k němuž se Josef Seidel rozhodl v poměrně pozdním věku.

21. května 1908 se narodil syn František, jemuž bylo souzeno pokračovat v otcových stopách. Jako sedmadvacetiletý převzal po smrti svého otce Josefa (21. října 1935) zavedený solidní závod. Prosperující firma měla v té době 11 zaměstnanců a byla rozdělena do tří oddělení - portrétní, amatérské a pohlednicové. František vedl živnost do roku 1949, kdy byla komunisty zrušena a část archivu negativů zabavena tehdejším Ministerstvem informací a osvěty. Seidelovy pohlednice s krajinnými motivy pak v 50. letech vydávalo státní nakladatelství Orbis.

František Seidel nadále pokračoval v práci jako fotograf v komunálním podniku. Od chvíle, kdy musel rodinný ateliér zavřít, se jej až do své smrti nedotkl a pouze pro své soukromé účely používal fotokomoru. Jeho životní osud byl velmi pohnutý – za války prodělal roční věznění fašisty, po válce zažil odsun svého bratra a snoubenky do Německa (čeští Němci), následovala komunistická perzekuce… Jeho snoubenka se mohla vrátit zpátky do Čech až po složitých jednáních v polovině 50. let, a to již bylo pozdě, aby spolu mohli mít děti. František Seidel zemřel 7. ledna 1997.

Josef a František Seidel zanechali obsahem i rozsahem zcela mimořádné dílo podrobně zachycující jihovýchodní část Šumavy. Dochovaný archiv snímků poskytuje jedinečný materiál pro studium kulturní historie a připomíná pohnuté období 1. pol. 20. století včetně problematické česko – německé otázky.

Jejich námětový rejstřík byl velmi široký: sahal od ateliérových portrétů a snímků skupin až po zachycení různých postav a typů Pošumaví. Krajinářské snímky doplňovaly snímky architektury včetně interiérů, snímky z pracovního prostředí a záběry z nejrůznějších slavností včetně známých Pašijových her v Hořicích. Snímky poskytují detailní fotodokumentaci měst včetně jednotlivých ulic a náměstí, vesnic, kostelů aj. památek, přírody a krajiny. Podařilo se na nich zachytit celou řadu obtížně přístupných, dnes mnohdy již zaniklých míst. Žánrově obrázky vedly až k postižení každodennosti, všedních chvil života a práce i rekreace a sportu.

Lze říci, že Seidel se stal nejvěrnějším obrazovým kronikářem Šumavy. Rozsah díla vedl k četnému využívání snímků v časopisech i knihách, jejichž výčet by byl vskutku obsáhlý. Představit starou Šumavu na fotografiích bez Seidlových záběrů by bylo nemožné.

Seidlovy fotografie jsou výjimečné svou geografickou monotematičností. Šumavu a Pošumaví však představují ve vzácné celistvosti a rozmanitosti. Tím je Seidlovo dílo těžko srovnatelné s dílem jiného profesionálního fotografa v Čechách v tomto období. Především tato skutečnost staví Josefa Seidla mezi nejvýznačnější fotografy své doby.

Prameny a literatura

• Český Krumlov na starých pohlednicích. Muzeum Český Krumlov, 1992
• L. Budínský: Kdo zachrání fotoateliér... in: Magazín Lidových novin. 28. 2. 1997.
• Petr Jelínek: Josef Seidel, in: www.ckrumlov.cz
• I. Jordan: Photographie im Böhmerwald 1880 - 1940, Steyer 1984;
• Pavel Scheufler: Galerie C.K. fotografů, Grada Publishing, 2000, str. 162 – 164.
• Pavel Scheufler: Josef Seidel Antique V, 1998, č.12, s. 28-29.
• Pavel Scheufler: K počátkům fotografie na Šumavě, in: Kolektiv autorů: Šumava. Příroda, historie, život. Miloš Uhlíř – Baset, 2003, str. 483 – 488.
• Pavel Scheufler: Příběh fotografa. In: Lidové noviny, 1992, 11. 12.
• V. Starý: Stará Šumava. Vimperk 1991
• Eva Zajíčková: Fotoateliér otce a syna Seidelových je nedoceněnou památkou, in: MF DNES, 8.1.2000, str. 3.